Houby nejsou jen hřiby, holubinky, ryzce a křemenáče, které známe z našich lesů a za nimiž se honíme s košíky v rukou. Mezi houby patří i takové podivné organismy, jako jsou slizovky či hlenky, houbami však jsou i plísně, kvasinky, padlí, rzi a sněti, a dokonce i lišejníky, houby žijící v nedělitelném spojení s řasou.
Je to velmi početná společnost a odhaduje se, že hub je na celém světě kolem tří set tisíc druhů. Většina z nich je nepatrná, přesto jsou to skuteční vládcové Země - v jejich světě jde téměř vždy o život či smrt. Naproti tomu ony nápadné a oblíbené druhy tvoří pouhý zlomek z jejich celkového počtu.
Houby a rostliny
Co to jsou vlastně houby? Jde o organismy, které požírají nejrůznější organické látky, stráví je, přemění a opět cosi vyloučí zpět. Vůbec je přitom nezajímá, zda útočí na uhynulou či živou bytost.
Všude na světě se v každém okamžiku odehrává tichý nepostřehnutelný boj - spory houby se usadí např. na nějaké rostlině a svými enzymy se snaží proniknout do ochranné vrstvy listu. Rostlina se brání protilátkami narušujícími buněčnou stěnu klíčících houbových vláken.
Začíná nelítostná bitva na život a na smrt: narušit, obnovit, zničit, bránit se a tak stále dokola. Nakonec jeden z organismů zvítězí. Bohužel, až příliš často je to houba. Odborníci odhadují, že na celém světě padne houbám za oběť asi 25 % veškeré sklizně.
Houby si ovšem snadno poradí i s mrtvými organismy. Svou schopností odbourávat odumřelou rostlinnou či živočišnou tkáň a rozložit ji na základní minerální složky dokonce hrají velmi významnou úlohu v ekologickém systému přírody. Podle různých odhadů zkonzumují zvířata jen asi 10 % rostlinné biomasy, zatímco zbývající díl organické hmoty rozloží houby (a další mikroorganismy), čímž ho vracejí zpět do koloběhu základních živin.
Bez hub by nebyl život
Modelový výpočet ukázal, co by se stalo, kdyby všechny houby náhle ustaly ve své rozkladné činnosti. Za předpokladu, že by i nadále probíhala fotosyntéza, vytratil by se veškerý život na Zemi po dvaceti letech. Chyběly by totiž základní stavební látky pro růst rostlin.
Ne všechny houby jsou nepřáteli rostlin. Celá řada hub žije s vyššími rostlinami ve vzájemně prospěšném soužití - v takzvané mykorrhize. V těsné vazbě s jejich kořeny jim dodávají minerální složky a vodu a naopak přijímají produkty jejich fotosyntézy. Houby totiž samy nejsou schopné přetvářet minerální látky na organické, nemají chlorofyl.
Nejprozkoumanější je mykorrhiza hub s lesními stromy a orchidejemi. Lesní stromy proto například nepotřebují hnojení. Mykorrhiza u orchidejí je tak významná a složitá, že se mnohé druhy dosud nedaří pěstovat uměle. Nové poznatky naznačují, že se mykorrhiza uplatňuje i u kukuřice, sóji, tabáku či rajčat.
Houby a člověk
Spory čili výtrusy hub jsou všude a nevyhýbají se ani vyšším obratlovcům a člověku - i ten pro ně může být zdrojem potravy. Houby se většinou musejí spokojit se zrohovatělými buňkami vrchní vrstvy pokožky, ale někdy způsobují nepříjemné potíže.
Imunitní systém zdravého člověka jim nedovolí proniknout do větší hloubky, je-li ovšem oslaben, mohou spory hub vniknout dýchací soustavou či močovými cestami do těla a v extrémních případech způsobit i smrt. Někte-ré plísně zase mohou u člověka vyvolávat rakovinné bujení.
Naproti tomu jsou však i houby, které se naopak o lidské zdraví zasloužily, neboť produkují významné léky, např. antibiotika. V jižním Norsku objevili vědci houbu obsahující látku, která oslabuje imunitní reakce a významně tak pomáhá při transplantacích. Jiné nově objevené látky izolované z hub přispívající k imunizaci rostlin. Druhy hub, které napadají hmyz, lze využívat jako biologickou ochranu.
Zajímavá houba byla objevena během korejské války byla identifikována jedna houba, která požírala stanová plátna. Dnes pomáhá při likvidaci stromové kůry, slámy, dřeva a starého papíru, které přeměňuje v cukry, z nichž se dále vyrábějí žádané chemické suroviny.
Za zmínku stojí ještě jedna schopnost hub, která byla odhalena po černobylské katastrofě. Pod zemí rozložené podhoubí, tedy vláknité mycelium, je schopno odnímat půdě radioaktivní cesium a těžké kovy (Cd, Hg, Pb, Cu), čehož lze využít k čistění životního prostředí.
Houbaři musí být znalci
Z celkového počtu přibližně čtyř tisíc druhů makromycetů (velkých hub) rostoucích ve střední Evropě je jedovatých asi dvě stě. A těch smrtelně nebezpečných je ještě mnohem méně. Houbové jedy vznikají jako produkty metabolismu, není však známo proč. Rozhodně neslouží jako obrana proti napadení či k likvidaci konkurentů. I prudce jedovaté houby jsou totiž bez jakýchkoli následků požírány hmyzem a některými dalšími živočichy. Jedovatost houby proto nerozpoznáme podle toho, zda je okousaná či nikoliv. Zásadně proto sbírejte jen ty druhy, které bezpečně znáte.
Smrtonosný nepřítel
Před objevem fungicidů, látek, které ničí houby, museli lidé často zoufale a bez jakékoli možnosti zásahu přihlížet odumírání plodin na svých polích. Houby jsou např. příčinou jednoho z největších lidských exodů v tomto tisíciletí, tzv. bramborového moru v Irsku. V letech 1845 až 1847 zničila plíseň celou úrodu brambor, hlavní potraviny zdejších obyvatel. Většina populace zemřela hlady, zbytek se hromadně stěhoval do Ameriky. Ještě v letech 1970 a 1971 napadly houby polovinu sklizně kukuřice v USA. Pověstná byla i rozsáhlá napadení vinné révy plísněmi. A ani dnes nemohou vinohradníci očekávat úrodu, aniž by révu bránili postřiky.
