Tady všude bylo moře...
... může konstatovat Pražan, stejně jako třeba obyvatel Hradce Králové či Ostravy, hovoří-li o okolí svého bydliště. Každý z nich má pravdu, přestože mají nejspíše na mysli úplně jiná moře. Pražan před sebou patrně vidí moře prvohorní - ordovické až spodnodevonské, obyvatel Hradce Králové druhohorní - svrchnokřídové a Ostravan nejspíše naše poslední moře - třetihorní.
Paleontologové v roli detektivů
Zprávy o životě na naší planetě před desítkami či stovkami milionů let jsou zašifrovány v horninách a jde jen o to, najít klíč k jejich rozluštění. Díky systematickému paleontologickému výzkumu, který trvá již přes dvě století, bylo o životě v minulých geologických dobách nashromážděno obrovské množství poznatků.
Přesto však zůstává mnoho otázek nezodpovězených. Zkameněliny „vyprávějí“ příběhy: někdy nudné a jednotvárné, jindy dramatické. Roli detektiva se paleontolog nejvíce blíží tehdy, když zkoumá stopy nějakého organismu a snaží se určit jejich původce.
Je až neuvěřitelné, co všechno a jak dokonale se z těch dávných dob zachovalo. Nejsou to jen stopy po chůzi, lezení, hrabání, vrtání, lovu a požírání kořisti, ale na dně bývalých moří se dokonce dají najít i stopy po plavání! Například ryby plovoucí těsně nade dnem mohou „vykreslit“ konci svých ploutví do usazenin dna sinusoidální obrazce vypovídající o způsobu jejich pohybu.
Terénní výzkumy
Nedílnou součástí práce paleontologů je terénní výzkum. V posledních letech stále častěji soustřeďují svou pozornost nejen na nedostatečně probádaná území, ale i na horniny, které na první pohled bohatstvím zkamenělin nijak neoplývají. Největší naděje na objevení něčeho nového se totiž skrývá právě v nich.
Vědci navíc využívají moderních pracovních metod a soustřeďují se na drobné fosilie, někdy dokonce takové, které nejsou viditelné pouhým okem. V devonských koněpruských vápencích se podařilo během pouhých devíti let objevit na 60 nových druhů ostnokožců. To je přibližně patnáctinásobek počtu druhů zjištěných zde od poloviny 19. století.
Stále větší důraz se také klade na přesnou dokumentaci místa nálezu. Jen v takovém případě lze totiž po vyhodnocení výsledků terénního a laboratorního výzkumu využít nové poznatky, např. pro přesné určování stáří vrstev a jejich vzájemné porovnávání. A jen tak můžeme nakonec získat odpověď na jednu z hlavních otázek paleontologie: jakými cestami se vlastně vývoj organismů ubíral.
Pod mořskou hladinou s malířem
Ponořit se pod mořskou hladinu s malířem, který nejen dokonale zvládá malířskou techniku, ale je zároveň i nadaným pozorovatelem, je jedinečný zážitek. O takovou výpravu se před několika lety pokusili paleontologové z Národního muzea s Janem Sovákem.
Aby mohla vzniknout výstižná a vědecky správná obrazová rekonstrukce života v určitém prostředí, které existovalo před desítkami či stovkami milionů let, musí se malíř s ním i s organismy, které ho obývali, nejprve dokonale seznámit. Podle charakteru hornin a zkamenělin, které v nich byly nalezeny, paleontologové zjistí, zda bylo mořské dno členité či ploché a jaký typ sedimentu se na něm ukládal.
Paleontologové také rozpoznají usazeniny ze dna moře mělkého a prosvětleného od usazenin z moře hlubokého a temného. Podle nalezených živočišných společenstev mohou říci, zda se jednalo o moře tropické, subtropické nebo chladné.
Při rekonstrukci měkkých částí živočichů vychází malíř nejen z toho, co se dochovalo ve zkamenělém záznamu, ale pomáhá si i srovnáváním s dosud žijícími příbuznými organismy. Dokonce ani barevné vzory na schránkách měkkýšů nevytváří náhodně, ale podle vzorů skutečně objevených.
Původní pigmenty se samozřejmě nezachovaly, a tak je vlastní barevnost živočichů do značné míry výsledkem jeho představivosti, přizpůsobuje ji ovšem zákonitostem a poznatkům získaným studiem živočichů z dnešních moří. Každá taková rekonstrukce je proto společným dílem výtvarníka a paleontologů, kteří neustále kontrolují jednotlivé kroky od prvních skic až po definitivní obraz.
Nejstarší moře a život v nich
O nejstarším - prahorním - moři nevíme z našeho území nic jistého. Naproti tomu moře starohorní (proterozoické) už po sobě zanechalo mnohem více dokladů. Život v něm byl ale z našeho pohledu dost jednotvárný a omezoval se na jednobuněčné organismy.
Teprve koncem proterozoika, zhruba před 600 miliony lety, se v mělkých mořích v různých částech světa objevili první mnohobuněční živočichové.
Tato tzv. ediakarská fauna, která je nazvaná podle lokality Ediacara v jižní Austrálii, odkud byla poprvé popsána, je natolik záhadná, že ji nedokážeme spolehlivě zařadit do žádného dnes existujícího živočišného kmene. U nás bohužel dosud nebyla zjištěna.
Jak vypadalo prvohorní moře?
Česká staroprvohorní fauna je světově proslulá díky své bohatosti, způsobu zachování a osobnostem, které se jejímu výzkumu věnovaly. Z nich nelze nepřipomenout alespoň jednu: Joachima Barranda (1799-1883), Francouze, který výzkumu této fauny věnoval půl století života a svým dílem Syst` eme silurien du centre de la Boh`eme (Silurský systém ve středních Čechách) ji světově proslavil.
Počátkem kambria nastal doslova explozivní rozvoj bezobratlých živočichů. Počínaje tímto obdobím je paleontologický záznam mnohem úplnější, to proto, že si mnoho živočichů vytvářelo pevné schránky, které se daleko snáze zachovají v podobě zkamenělin. Přesto se podařilo objevit i otisky měkkotělých živočichů.
Nebezpečné plováky v Praze-Podolí
Skalní kulisa svrchnosilurských vápenců v pozadí plaveckého stadionu v Praze-Podolí v sobě ukrývá doklady o životě v moři, do kterého by sotva nějaký plavec vstoupil dobrovolně. Jako malé balony plavaly na hladině několikakomorové plováky specializovaných lilijic (ostnokožců), které vzhledem připomínaly rostliny.
Z plováků visely dolů 3 až 4 metry dlouhé stonky zakončené rozvětvenými korunami, které tvořily pod hladinou hustou spleť. V ní se ukrývalo množství nejrůznějších živočichů včetně jedněch z největších predátorů té doby - až dvoumetrových členovců, klepítkatců rodu Acutiramus.
Spolu s nimi se ve spleti větví ukrývali i menší korýši rodu Ceratiocaris. A to jsme ještě nevzpomněli na další nebezpečné dravé živočichy - loděnkovité hlavonožce, kteří byli v silurských mořích neobyčejně hojní.
Druhohorní obludy... i žraloci!
Zatímco po nejstarší období druhohor - trias - byl Český masiv souší a moře zalilo ve svrchní juře jen severní a východní okraje našeho území, svrchnokřídová mořská záplava byla rozsáhlá a postihla téměř celou severní polovinu území České republiky.
Toto teplé moře bylo plné různých bezobratlých - živočišných hub, ramenonožců, mechovek, měkkýšů (zejména amonitů a mlžů) a také ostnokožců (např. lilijic, ježovek a hvězdic).
Nechyběli však ani žraloci, ryby a také mořští plazi. A stejně jako souš měla své hrůzostrašné obyvatele v podobě rozmanitých dinosaurů, tak i moře bylo plné živočichů, kteří si se svými vzdálenými suchozemskými příbuznými nikterak nezadali.
Pohádkovým drakům se svým vzhledem snad nejvíce přiblížili dlouhokrcí plesiosauři. Nejmladší zástupce této vývojové skupiny - Elasmosaurus - dorůstal délky 14 metrů, velký podíl však na ní měl především dlouhý krk, který podpíralo až 70 obratlů.
Úzká hlava Elasmosaura ale byla příliš malá na to, aby mohl polykat větší kořist. Předpokládá se proto, že se živil převážně rybami, a vzhledem ke svým rozměrům to musel být velký nenasyta. Díky mohutným párovým ploutvím mohl ve vodě téměř létat.
Pro větší mořské živočichy však byli daleko nebezpečnější pliosauři - plesiosauři s krátkým krkem. Největší z nich byl Liopleurodon, jehož pozůstatky byly objeveny ve svrchnojurských usazeninách Evropy.
Tento kolos dosahoval délky až 25 m a mohl vážit až 100 t, tedy mnohem více, než dnešní vorvani. Kuželovité zuby v přední části tlamy dorůstaly délky až 30 cm (!), tj. zhruba dvojnásobek délky zubů největších masožravých dinosaurů.
V těchto souvislostech nelze pominout ani mosasaury, kteří se objevili a masově rozšířili až během svrchní křídy. Tito až 10 m dlouzí plazi, příbuzní např. dnešním varanům, se rovněž dokonale přizpůsobili životu ve vodě. Jejich pozůstatky patří k prvním zmiňovaným zkamenělinám druhohorních plazů na světě, v Evropě byly objeveny již v roce 1776.
Při vlnivém pohybu mosasaurů hrál rozhodující roli zploštělý, svisle postavený ocas. Pozůstatky mosasaurů - čelistí a zubů - známe i z českého křídového moře.
Dokonalí ryboještěři ichtyosauři
Ryboještěři - ichtyosauři - se uvádějí společně s delfíny jako učebnicový příklad tvarové konvergence, která je výsledkem podobného způsobu života. Na život ve vodě byli ryboještěři adaptovaní nejlépe ze všech plazů. Svědčí o tom torpédovitý tvar těla se silně protaženými čelistmi, dva páry ploutvovitých končetin, hřbetní a ocasní ploutev. Ta však byla, na rozdíl od kytovců, postavená svisle. Články prstů končetin byly charakteristicky zmnožené.
Ichtyosauři obývali světová moře téměř po celé období druhohor, ale ve svrchní křídě již byli vzácní. Díky dokonale zachovaným pozůstatkům v nálezech z bavorské a anglické jury o nich máme řadu detailních informací. V břišní dutině samic byla dokonce v několika případech objevena nenarozená mláďata.
Paleontologové mohli nahlédnout i do jídelníčku ichtyosaurů. Jejich nejoblíbenější potravou byli hlavonožci a ryby.
Latimerie je podivný prapředek
Jedním z nejznámějších a současně nejpozoruhodnějších mořských živočichů je lalokoploutvá ryba - latimerie (Latimeria chalumnae). Tato až 1,5 m dlouhá ryba byla objevena ve vodách Indického oceánu den před Vánocemi roku 1938. Podivná symetrická ocasní ploutev a masité končetiny byly prvním znakem, který zaujal i rybáře.
To však ještě nevěděli o jejích dalších, neméně významných anatomických zvláštnostech, kterými se liší od většiny jiných ryb. Lalokoploutvé ryby však byly velmi hojné již v mořích devonských a křídových.
Macropoma žijící v českém křídovém moři se latimerii velmi podobala, i když nedorůstala takových rozměrů. Z dob ruční těžby opuk pochází poměrně velké množství nálezů, které jsou uchovávány ve sbírkách paleontologického oddělení Národního muzea.
Masožravý žraločí gigant megalodon
Při naší letmé návštěvě různých moří, jež zaplavila část území Českého masivu, nemůžeme pominout ani poslední - třetihorní mořskou záplavu, přestože zasáhla jenom východní okraj našeho území. Miocénní moře, rozšiřující se od jihu ze zanikajícího oceánu Tethys, vnikalo místy na území Moravy poměrně hluboko do vnitrozemí.
V rozmanité fauně bezobratlých i obratlovců nechyběl ani největší dosud známý masožravý žralok Charcharocles megalodon. Dosahoval délky až 15 m, což je srovnatelná velikost s dnešním žralokem velrybím. Ten je však mírumilovným tvorem, živícím se po způsobu velryb - planktonem.
Ohromné symetrické zuby celosvětově rozšířeného megalodona byly u nás nalezeny na jižní Moravě a u České Třebové. Dosahovaly velikosti dlaně dospělého člověka.
Česká republika: Velmoc trilobitů
Česká republika se může směle považovat za trilobitovou velmoc. Počet popsaných druhů z našeho území dávno přesáhl tisíc a každý rok jsou objevovány další nové druhy. I když mezi nimi převládají drobní nenápadní trilobiti, v minulosti čas to paleontology a sběrateli fosilií přehlížení, může i dnes dojít k neočekávanému objevu.
V roce 2001 nalezl mladý sběratel zkamenělin v devonských vápencích u Kosoře dosud nejdelšího českého trilobita pojmenovaného Parahomalonotus novaki, který dorůstal délky kolem 45 cm.
Český dinosaurus iguanodon
Nenechte se zmást nadpisem a nemyslete si, že se snad i někteří dinosauři přizpůsobili životu v moři. Dinosauři byli suchozemští plazi a jejich pozůstatky v mořských usazeninách zpravidla nenacházíme.
Ale jako u každého pravidla i zde existují výjimky, což ostatně potvrzuje nedávný objev dinosauří stehenní kosti na Kutnohorsku. Nález kosti malého býložravého iguanodona pochází z mořských usazenin, do kterých ho nejspíše zanesla voda ze souše, jako tomu bývá poměrně často i s různými rostlinnými zbytky.
