Tichošlápkové v nočních temnotách

Sdílej
 
Pokud by někdo vyhlásil soutěž o nejdokonalejší výtvor přírody, mezi horké favority by se nepochybně dostaly kočky. U těchto šelem se pojí účelnost s elegancí: kočky jsou půvabné, něžné, pohybují se s grácií baletek, ale současně jsou to vynikající a vášniví lovci, skvěle vybavení k zabíjení. A snad vůbec nejlépe se přírodě povedly kočky, kterým zoologové souhrnně říkají malé...

Pokud by někdo vyhlásil soutěž o nejdokonalejší výtvor přírody, mezi horké favority by se nepochybně dostaly kočky. U těchto šelem se pojí účelnost s elegancí: kočky jsou půvabné, něžné, pohybují se s grácií baletek, ale současně jsou to vynikající a vášniví lovci, skvěle vybavení k zabíjení. A snad vůbec nejlépe se přírodě povedly kočky, kterým zoologové souhrnně říkají malé...

Foto
Kdo by neznal naši obyčejnou domácí kočku. Mazlivě přede, když ji drbete pod bradou, přítulně se otírá o nohy, důvěřivě se převrací na hřbet. Je čistotná, měkká a hebká jako plyšová hračka. Připočteme-li k tomu kulaté, dopředu mířící oči, zaokrouhlenou hlavu s krátkým čumákem, pružné tělo a přátelskou povahu, je zcela pochopitelné, že patří mezi nejoblíbenější domácí mazlíčky... Ale jak vyjde kočka na zahradu nebo dokonce někam mimo obec, rázem se z přítulného plyšového zvířátka stane úskočná šelma. Celá se změní - skrývá se a pohybuje se pomalým plíživým krokem, bedlivě a ostražitě se rozhlíží, natáčí uši a naslouchá, co se kde šustne. A když se v jejím zorném poli objeví nějaký pták či drobný hlodavec, její proměna se završí: dravá šelma se přikrčí k zemi, jen kmitající špička ocásku prozrazuje její nervozitu a lovecké vzrušení. Pokud se neopatrný živočich dostane příliš blízko, stačí jediný mohutný skok - úplně stejný, jakým na svou kořist útočí tygr, levhart nebo puma.

Foto
ŠAVLOZUBÍ PŘÍBUZNÍ

Kočky se na Zemi poprvé objevily v oligocénu před přibližně 35 až 23 miliony lety. Největšího rozvoje však dosáhly v pliocénu a pleistocénu (tj. před pěti miliony až deseti tisíci lety). Ke konci tohoto období už na Zemi žily druhy, jaké známe i dnes, vedle nich tu však lovila i celá řada koček, jež do současnosti nepřežily - nejznámější z nich jsou asi obávaní šavlozubí tygři (r. Machairodus či Smilodon), které proslavily jejich mimořádně dlouhé tesáky. Dnes žije na Zemi 38 druhů kočkovitých šelem řazených do šesti rodů. Vědci všechny současné kočky dělí na dvě velké skupiny. Do té první patří lvi, tygři, levharti, gepardi a jaguáři. Pro jejich velikost jim prostě říkají velké kočky. Na druhou, mnohem početnější skupinu tak zbylo označení malé kočky, přestože i mezi nimi se najdou druhy, jež si s těmi velkými nezadají - taková puma může být dokonce větší než některé poddruhy levhartů.

Foto
VELIKOST NEROZHODUJE

Podle čeho tedy vědci rozhodují, do které ze zmíněných skupin kočku zařadí? Ačkoliv všechny kočky mají na první pohled podobný vzhled, v několika významných znacích se nápadně liší. Jedním z nejdůležitějších je stavba jazylky. Navenek se to projevuje hlasovými schopnostmi kočky. Velké kočky vydávají úctyhodný řev, při němž "tuhne krev v žilách", to malé kočky nedovedou. Jejich jazylka je totiž plně zkostnatělá, nemůže se proto rozkmitat tak, aby z hrdla vycházel silný burácivý zvuk. Rozzuřená malá kočka proto jen vztekle syčí a prská. Namísto toho mohou malé kočky vydávat dlouhý nepřerušovaný vrnivý zvuk - známé typické předení, jímž vyjadřují (jak všichni milovníci koček vědí) libé pocity.
Nápadný rozdíl bývá i ve tvaru zorničky. Zatímco všechny velké kočky mají zorničku okrouhlou, která se za světla stahuje tak, že může být jako špendlíková hlavička, u většiny malých koček se zornička ve dne zužuje do svislé štěrbiny. Za šera či v noci však rozdíl mizí - i svislá zornička se rozšíří do kruhového tvaru. Široce roztažitelná zornička je pro kočky mimořádně důležitá - většina z nich se totiž vydává na lov za šera nebo dokonce v noci. A právě díky tomuto přizpůsobení vidí dokonale i za tmy, jejich oko je schopno zachytit i to nejnepatrnější množství světelných paprsků.

Foto
ZELENĚ SVĚTÉLKUJÍCÍ OČI

Nočnímu vidění napomáhá určitá zvláštnost kočičího oka. Za sítnicí (zjednodušeně si ji můžeme představit jako vrstvu buněk v zadní části oka, k nimž vedou zakončení zrakových nervů) je ještě jedna vrstva, odborně nazývaná tapetum lucidum. Tato vrstva je reflexní - funguje jako zrcadlo, jež odráží světlo dopadající do oka zpět. Každý paprsek tak prochází sítnicí dvakrát a nervová zakončení citlivá na světlo vnímají světelné záření, jako by mělo dvojnásobnou intenzitu: noc proto není pro kočku zdaleka tak temná jako pro nás (samozřejmě, že v absolutní tmě, kde neexistují vůbec žádné světelné paprsky, nevidí ani ona). Průvodním jevem tohoto přizpůsobení je tajemné zelené světélkování kočičích očí v noci - odražené světelné paprsky se vracejí zorničkou zase z oka ven.

ZATAŽITELNÉ DRÁPY

Nejoblíbenější loveckou metodou koček je útok ze zálohy. Kočka je jedno z nejtrpělivějších zvířat vůbec - bez jediného pohybu vydrží čekat v úkrytu až půl hodiny! (Jestli se vám zdá, že to nic není, tak to zkuste, po půl minutě vás budou "brnět" všechny klouby a kosti.) Když se nic netušící oběť přiblíží na dosah, vyrazí, jediným skokem ji dostihne a srazí. Je-li však kořist ještě příliš daleko, kočka se k ní opatrně přibližuje - a existuje jen málo zvířat, která se umějí plížit tak tiše jako ona. Právě k tomu ji příroda vybavila nejdokonaleji ze všech šelem: štíhlé ohebné tělo a měkká srst jí umožňují zcela nehlučný pohyb v hustém podrostu. Nejdůležitější pro tichou chůzi jsou ale tlapky. Drápy, které by mohly být zdrojem různých šramotů, kočky zatahují a o zbytek se postarají pružné polštářky chodidel a hustá srst mezi prsty, jež dokonale ztlumí zvuk jejích kroků. Teprve při vlastním útoku kočka drápy vysune - poslouží jí k lepšímu odrazu a následně i ke sražení a udržení zmítající se kořisti. Díky tomu, že má kočka drápy po většinu času zatažené a nepoužívá je při chůzi či běhu, jsou mimořádně ostré, kočky lze proto považovat také za nejvšestranněji vyzbrojené šelmy.

DOKONALÉ SMYSLY

K vyhledávání a sledování kořisti slouží kočkám nejen vynikající zrak, ale i skvělý sluch a hmat! Oči kočky směřují dopředu, takže vidí prostorově a může přesně zaměřit svůj útok (navíc vidí barevně, rozpozná proto i nehybnou kořist). Na lovící kočce je současně vidět, jak naslouchá: při rozhlížení natáčí pohyblivé boltce do stran a zpozorní při každém šramotu. I pouhým sluchem je kočka schopna rozpoznat nejen zdroj zvuku, ale i přesné místo, odkud se nese, a jeho vzdálenost, neboť slyší stereofonně. Při nočním lovu pak kočkám výborně pomáhají dlouhé hmatové chlupy ("vousy", odborně vibrisy), které má po stranách čenichu a které jí umožňují bezpečný pohyb v temném členitém prostředí. A ačkoliv se zdá, že čich kočky při lovu příliš nevyužívají, i tento smysl mají dobře vyvinutý, orientují se jím však především při vzájemné komunikaci mezi sebou. Slouží jim k vyhledávání jedince opačného pohlaví v době námluv nebo při značení a rozpoznávání loveckých teritorií.

PRŮVODCE ČLOVĚKA

Kočka je jedním z mála zvířat, které zdomácněním neztratilo téměř nic ze svých původních vlastností, přestože s lidmi žije už dobrých 7000 let. Předkem domácí kočky (Felis catus) je pravděpodobně africký poddruh kočky divoké (Felis silvestris lybica), není však vyloučeno, že se na jejím vzniku podílely i jiné druhy koček. Prvotní příčinou jejího zdomácnění byla změna lidského hospodaření a rozvoj zemědělství. Zásoby obilí přitahovaly myšovité hlodavce a za nimi přicházely do blízkosti lidských sídel i kočky. První skutečně domácí kočky pak známe z Egypta - Egypťané si koček vážili, uctívali je a považovali za božstvo. Z Egypta se domácí kočky postupně rozšířily do Evropy a později do celého světa. Dnes existuje řada plemen domácích koček, ve všech se však stále skrývá divoká šelma - lovec. I ta nejušlechtilejší peršanka toužebně hledí na ptáky za oknem, reaguje na pohyb či zašustění ve své blízkosti a "loví" pohybující se hračky.

SPECIALISTÉ

Vnější vzhled koček je odrazem jejich dokonalého přizpůsobení k lovu - snad právě proto jsou si všechny nápadně podobné (štíhlé pružné tělo, krátká zakulacená hlava a oči směřující dopředu, zatažitelné drápy ap.). Přesto dokázaly obsadit téměř všechna dostupná životní prostředí - od nížin, bažin a rákosin přes pouště, pralesy či severskou tajgu až po hory a vysokohorské pustiny. Tomu odpovídá i rozmanitost živočichů, které kočky loví, a způsob lovu. Specializace některých koček je tak neobvyklá, že bychom ji u koček ani nečekali.

Foto
KOČKY A VODA

Kočky všeobecně nejsou žádní milovníci vody, přestože plavat většinou dovedou (umí to i domácí kočka, i když vodu nevyhledává). Svůj "záporný" vztah k vodě dovedla asi nejdál kočka pouštní (Felis margarita), která loví tarbíky a další drobné živočichy včetně ptáků a ještěrů v pouštích severní Afriky a Střední Asie. Dokonale se přizpůsobila tomuto bezvodému životnímu prostředí - denní žár tráví v podzemních úkrytech a veškerou tekutinu získává z potravy, pít vůbec nepotřebuje. Protikladem je kočka, která naopak žije v okolí vod a přímo ve vodě loví i svou potravu - ryby, korýše, obojživelníky... Kočka rybářská (Prionailurus viverrinus) z jižní Asie až Indonésie obratně plave a její přizpůsobení vodnímu životu šlo tak daleko, že nahradila hebký kočičí kožíšek hrubou srstí, z níž snadno stéká voda, a prsty má spojené krátkou plovací blánou. Vody se nijak neobávají ani další kočičí příslušníci tohoto rodu, kočka bengálská (P. bengalensis) je schopna přeplavat mořské úžiny, výborně plave a loví ryby i vzácná ostrovní kočka iriomotská (P. iriomotensis) či kočka plochočelá (P. planiceps) z Malajsie, Sumatry a Bornea.

ŽIVOT V LEDU A KAMENÍ

Srst na břiše má až dvakrát delší než na hřbetě. Teplý huňatý kožich je pro manula (Otocolobus manul) životně důležitý - jeho domovem jsou totiž oblasti, v nichž vládne kamení, led a mráz. Tato podsaditá kočka žije v asijských velehorách, v nichž vystupuje až do výšek kolem 4000 m. Tady loví pišťuchy a další vysokohorské živočichy. Podobně specializovaná kočka obývá i hory Jižní Ameriky. Nesmírně vzácná, kriticky ohrožená kočka horská (Oreailurus jacobita) žije v Andách ve výškách až 4200 m a je považována za druhou nejohroženější kočku světa. Současně patří i k nejméně známým druhům, zoologové ji znají vlastně jen z různých zpráv místních lidí, sami ji v přírodě pozorovali jen několikrát a teprve dvakrát se dostala před objektiv fotografa. Tento druh je snadno zaměnitelný s kočkou pampovou (Oncifelis colocolo), která obývá mnohem rozsáhlejší areál, sestupuje i do nižších poloh, ale ohrožuje ji lov pro hustou kvalitní kožešinu.

TAJEMNÍ TVOROVÉ

Malé kočky jsou tajemné samy o sobě. Žijí skrytě, nenápadně, lidé o jejich existenci často nemají ani tušení. Kdo z vás např. viděl v přírodě rysa (i ten, přes svou velikost, patří mezi malé kočky)? Přitom už to začíná být docela běžné zvíře, které se z pohraničních oblastí stěhuje i do středních Čech. Není divu, že se o životě vzácných druhů, které obývají nedostupné oblasti světa (velehory, neprobádané pralesy, nehostinné pouště a stepi ap.) vůbec nic neví. Vědci je popsali podle jednoho či dvou mrtvých exemplářů a terénní zoologové je v životě neviděli, přestože po nich dlouhá desetiletí pátrají... Existence některých tajemných koček byla v posledních letech potvrzena (např. kočky bornejské či horské), jiné zůstávají zahaleny tajemstvím. Jednou z nejzáhadnějších je onza - cuitlamiztli starých Aztéků. Tato kočka se podle různých popisů trochu podobá pumě, ale má nápadně dlouhé "vlčí" nohy, dlouhé tělo a velké uši. Existují dokonce určité dokladové materiály, např. lebka šelmy zastřelené v roce 1986, která by mohla patřit tajemné onze. Ale celé zvíře se dosud vědcům do rukou, ba ani na dohled nedostalo. A tak se zatím jen dohadují. Podle jedné teorie jde pouze o poddruh pumy. Jiná, odvážnější teorie naznačuje, že by mohlo jít o přímého potomka vyhynulého amerického druhu geparda, pokud to dokonce není on. Tajemná kočka se však zatím úspěšně skrývá. Ale její existence se vyloučit nedá. Stejně jako to, že v odlehlých končinách Země přežívají dosud neznámé druhy koček, o nichž vědci nemají tušení.

OHROŽENÉ BOHATSTVÍ
Z a vůbec nejohroženější druh malých koček považují dnes zoologové rysa pardálového (Lynx pardinus) ze Španělska. Ale i druhy, které jsou dosud početné, nelze jednoznačně považovat za bezpečné před lidmi. Na mnoha místech světa je lidé pronásledují - buď proto, že je považují za škůdce, kteří jim plení domácí zvířectvo (pro polovolně chovanou drůbež v hospodářsky zaostalých zemích jsou bohužel mnohé divoké kočky skutečnou pohromou), nebo proto, že mají žádaný kožíšek, který lze dobře zpeněžit. Nezanedbatelný není ani úbytek jejich životního prostředí - nejohroženější jsou z tohoto hlediska pralesní druhy, neboť tropické pralesy rychle ubývají na celém světě.

OPOKOČKA
Jako opice se pohybuje po stromech půvabná jihoamerická kočka zvaná margay (Leopardus wiedii). Má nesmírně pohyblivé a ohebné klouby a prsty zadních končetin, takže dovede běhat po stromech i hlavou dolů a může se zavěsit za prsty zadních končetin (i jedné), stejně jako to dovede např. chápan nebo gibon. Obratný pohyb po stromech jí umožňuje specializovat se na lov ptáků, drápkatých opiček, lenochodů, stromových krys a veverek a dalších stromových druhů živočichů. Podobně se po stromech pohybuje i levhart obláčkový (Neofelis nebulosa), kterého však dnes někteří zoologové řadí mezi velké kočky.

LOVEČTÍ POMOCNÍCI
Mimořádných loveckých schopností koček lidé využívali od pradávna. Ochočení lovečtí gepardi patří k nejznámějším. Ale jen málokdo ví, že se k lovu využívaly i malé kočky. Sprinterem mezi malými kočkami je pozoruhodná stepní šelma s podivným jménem karakal (Caracal caracal). Tato kočka, která žije ve Střední a Malé Asii a v celé Africe, vzdáleně připomíná jednobarevného štíhlého rysa s dlouhýma nohama. Je považována za nejrychlejší malou kočku a její hlavní kořist tvoří menší antilopy či zajíci. Ve starém Egyptě a v Indii byla proto cvičena k lovu stejně jako zmínění gepardi. Jiná rysovi podobná kočka, kočka bažinná (Felis chaus), je zase skvělým lovcem větších druhů ptáků - dokáže např. vyskočit vysoko do vzduchu a srazit vzlétajícího bažanta či kachnu. Staří Egypťané ji proto cvičili speciálně k lovu vodního ptactva.

PŘÍZRAK Z BORNEJSKÝCH PRALESŮ
Jedna z nejtajemnějších koček, kočka bornejská (Catopuma badia), obývá vápencové útesy v deštných pralesích Bornea. Od roku 1928 ji až do roku 1992, kdy byla odchycena jedna dospělá samice, nikdo neviděl a popsána byla pouze podle vycpaných exemplářů. Spolu s jihoamerickou kočkou horskou tak patří k nejméně známým a současně i nejohroženějším kočkám světa vůbec.

 

Hry